Dnes byl na serveru www.zive.cz zveřejněn zajímavý článek o kladech a záporech sociálních sítí. Nic nového pod sluncem. Každý takových "definic" o prokletí nebo závislosti na sítích četl spousty. Na článku mě zaujala jeho vtipnost s jakou autoři doplňují známé informace.
Zvláště pak hláška, že prostřednictvím Facebooku "vyzrazujeme počet kostek cukru v ranní kávě" mě dostala. Článek je pouze převzatý a přečíst si jej můžete zde: Pro a Proti
Touha po jednoduše podané senzaci pro většinu jen tak nezmizí. Obří fotografie a silně zavádějící titulky hýbou světem. Nenáročná "četba" a informace bez hlubšího významu vládnou světu.
Nebýt některých jedinců, nezískaly by budoucí vyspělé civilizace informace o planetě zemi. I v malém kousku je spousta informací. Lehká nadsázka o tom jak je důležité mít na paměti blaho lidstva.
Člověk je bezedná studna, ze které někteří dokáží vysát poslední kapku naděje. Tak tomu bylo je a bude. Dokud bude člověk myslící bytost nikdy jej neopustí alespoň minimum víry v naději a představu i když v některých případech jde o vyloženou manipulaci.
A máme tady první opravdový souboj. Big brother žaluje Vyvolené. No konečně! Už to vypadalo, že skutečná show nebude. Tak jak je dobrým zvykem komerce: Nic nedáme zadarmo. Jediný původní formát téhle reality show je Big brother, tvrdí autor, nizozemský Endemol. Maďarská kopie Vyvolených je jen náhražkou a ještě k tomu kradenou. Proč se autor nevzepřel již před třemi lety, kdy Vyvolení pod názvem "Skutečný svět" probíhali v Maďarsku? Nelíbilo se jim snad, že v druhém roce klání porazil Velkého bratra v úspěšnosti a neradi prohrávají. Připadá mi trochu stupidní nárokovat si nějakou licenci na tak obecný formát jako je tenhle druh zábavy. Uvěznit pár ochotníků toužících po slávě a penězích do narychlo postaveného "srubů" a sledovat je kamerami? To snad ani není na licenci. Jistě každý pořad má určitý styl a formát, ale tohle je až příliš jednoduchý nápad. Asi se blíží doba, kdy každý bude mít tu svou licenci na něco. A všichni budou platit. Je to stejně absurdní jako změřit délku svého kroku a pak vybírat tantiémy za užití "vlastní" licence. Použil jsi můj formát tak zaplať. Dopřejme komerci ať se trochu zviditelní. Přece bez pořádného souboje není pořádného vítěze. Takže právníci ukažte, že na to máte! Jen bych prosil, nechte nás taky žít.
Tak se nám to rozjelo. Mobily drnčí o závod a zřizovatelé soutěže, jako ostatně vždycky září štěstím a doufají ve svou jedinečnost. Vyvolení jsou na tom zatím bídně. Čekání na zkoušku odvahy v uzavřené "kobce" je stresující. Někteří touží po zviditelnění za každou cenu a snad žijí představou o tom že by mohli být dokonce slavní. Jenže o jaký druh slávy jde? Nechat se sledovat kamerou a mít přitom dojem, že se nic neděje? Nový druh zábavy (tedy u nás zatím nový), je posunutím vkusu diváka zase o pár stop jiným směrem. Co tihle příznivci vlastně očekávají? Jde jim skutečně o to sledovat vítěze SMS maratónu v přímém přenosu? Co vlastně uvidí? Pár vyvolených, kteří se za každou cenu chovají naprosto přirozeně a nedávají vůbec najevo obavy z možného odhalení svého Já (pokud nějaké mají). Divák si zvolí buď variantu sledování mezi reklamou nebo ti "věrnější" obětování volného času v plném rozsahu. Po pár dnech vysílání si udělají osobní poznámky o režimu panujícím v obydlí vyvolených a budou tak mít jistotu, že stačí v onen vysledovaný čas přepnout ovladač a uvidí svého oblíbence např. ve sprše či při cukrování s ostatními. Každá show má mít řád a proto apeluji na zúčastněné: dodržujte svůj režim dle očekávání diváka. Nedokážu si totiž dost dobře představit, že bych strávil před obrazovkou celou dobu vysílání této "sledovačky". I když pochybuji, že před ní strávím vůbec nějaký čas. Poznámky si totiž nedělám.
Překlad: Michaela Viková Originál článku je krácen z důvodu obsáhlosti.
Život bez svobody v područí komunistického režimu je jen polovičním životem. Nejen pražané si to jistě pamatují. Jistě se poučili. Proč se potom stane, že velké procento populace podporuje návrat zpět ke komunismu? Můžeme spekulovat, že lidé, kteří dnes v Itálii volí komunisty, nemají žádné zkušenosti s totalitním státem. Možná, že jsou komunističtí voliči příliš mladí nebo naopak příliš staří na to, aby porozuměli důsledkům svého chování. Užívají si relativně vysoké svobody naší země, kde hlasování pro komunisty znamená rebelii. Kdyby věděli, co komunismus skutečně znamená, pravděpodobně by změnili názor. Tento jednoduchý pohled na věc v Praze není možný. Lidé zde velmi dobře vědí, co je komunismus. Zažili ničivou sílu nerespektování soukromého vlastnictví ve jménu blahobytu. Komunismus znamená popření všech svobod. Tito lidé žili čtyřicet let touto noční můrou a teprve nedávno se probudili. Existuje mnoho možných vysvětlení, ale nejpravděpodobnější je to, že pro některé lidi je vidina toho, že budou sociálně zabezpečeni, přitažlivější, než zodpovědnost, která plyne ze svobody. Věřit v právo na osobní vlastnictví a ve svobodnou společnost znamená přijmout velkou zodpovědnost: co by měl dělat stát můžete udělat sami, nebo ve spolupráci s někým dalším, ale ne kolektivně. Povinnost padá na jednotlivce a každý je za své jednání zodpovědný. Jestliže uděláte chybu, zaplatíte za ni. Jestliže budete úspěšní, budete odměněni a budete si moci svobodně vybrat, jak se svým úspěchem naložíte. Jednotlivci jsou stále méně a méně zodpovědní. V Evropě vyrostlo mnoho lidí s představou, že jim stát něco dluží: práci, péči o zdraví, bezplatné vzdělávání, dovolenou, štěstí a záchranu z beznaděje. Lidé jsou vedeni k tomu, aby věřili, že se stát vždy postará o jejich problémy a utiší jejich nespokojenost. Lidé jsou nuceni věřit, že ať se stane cokoli (ztratí práci, onemocní, začnou být deprimovaní), je tu stát, který jim pomůže. Koncept odpovědnosti je jednoduše opuštěn. Neexistuje žádné soukromé vlastnictví, tudíž je vše závislé na státu. Žádný jednotlivec není za nic zodpovědný. Pokud byly komunistické nebo demokratické vlády u moci po několik dekád, je velmi těžké vrátit se znovu ke svobodě. Lidé si zvykli na záchranné sítě, na přenechání své vlastní odpovědnosti státu. Stát tak sám vytvořil psychologické podmínky, které zapříčiňují, že část populace sní o světě, kde stát dělá vše, stará se o všechny a drží každého v permanentní infantilní závislosti. Čím více stát do fungování společnosti zasahuje, tím více korumpuje mysl člověka a kulturu. Komunismus si můžeme představit jako druh prodlouženého pobytu ve stále zaopatřeném domově po boku maminky a tatínka, kde jsou všechny věci a potřeby zajištěny někým jiným než námi samotnými. Komunismus znamená nikdy nemuset opustit rodné hnízdo. Pravda o komunismu a státním plánování vůbec je však taková, že nevede k bezpečí a štěstí - k příjemným vzpomínkám na život pod ochranou našich rodičů - ale k nařizování a zakazování, k šedivému stagnujícímu světu, postrádajícímu jakoukoliv tvořivost a krásu, ke světu vypadajícímu jako Praha za starých časů a ne v současných dnech své slávy. Nechť se nikdy nevracíme zpět!
Na základě hygienických předpisů Evropské unie, ruší české úřady stovky pískovišť. Provozovatelé totiž musejí provádět pravidelné čištění a ochranu před znečištěním. A k tomu vést o všem záznamy. Takzvaná oficiální, zkolaudovaná pískoviště jsou v pořádku. Osud klasických panelákových pískovišť tak zůstává nejistý. Nařízení zní: Písek je každé dva týdny nutné propařit a dezinfikovat. Zaznělo i doporučení na noční zakrývání pískoviště. Dnešní trend je jednoznačný: Pokus vše uzákonit. Z hlediska hygieny jsou požadavky opodstatněné, ale teď jen získat mimo jiné i prostředky na jejich plnění. Děti si přece musí někde hrát. A na sídlištích je pískoviště pro ty nejmenší někdy jediným místem k dovádění.
Tak si dávám po ránu svou první cigaretku a pozoruju okolí. Čtvrté patro skýtá dost velký prostor pro sledování. Co nevidím? Nenápadná slečinka se svým miláčkem (myšleno pejskem) to proto aby později nedošlo k záměně za osobu. Pejsek zastavuje a viditelně zaujímá polohu vrhače disku při roztáčení svého těla. Panička se nenápadně rozhlíží po okolí a po zjištění, že je vzduch čistý dává , zřejmě jaksi telepaticky, příkaz k dokončení akce. A je to tady... bum...bum. Pejsek se usměje a září štěstím. Madam trhne vodítkem a bez rozmýšlení nasazuje krok hodný rychlochodce před cílovou páskou. Po pár metrech zvolní a očividně si oddychne. "Teď už mi nic nedokážou" ulevuje si (pouze duševně samozřejmě). Típnu svou první cigaretu a mám nutkání pozdravit pejska. Ale co, stejně by mi nerozuměl. A jeho majitelce bych měl vlastně poděkovat, že nám pod balkóny zanechala památku pro příští generace. Za pár set nebo tisíc let možná někdo narazí právě na toho "našeho" trilobita a získá svědectví o životě minulých generací. Madam děkuji Vám, že jste pozvedla historii zase o kousek výš.
Už zase bijou děti Už zase bijou děti plastikovými kyji, už zase vzduchem letí slova o anarchii a jako v listopadu z oblohy padá voda a s obrněnci vzadu klopýtá nesvoboda. Mám jenom holé ruce a tluču na bubínek rytmus, jímž klepe srdce bolavé od vzpomínek už zase se mi vrací zarostlé lesní stezky přejetí vlakem ptáci a prázdné esemesky. Z ulice do pokoje zní píseň obehraná neptej se lásko moje, komu teď zvoní hrana ta hrana zvoní tobě, nad loukou plnou smetí v téhle divné době, kdy zase bijou děti. Kdy zase bijou děti, kdy zase bijou děti, kdy zase bijou děti...
