Povídka o jedné otcovské lásce

1. května 2011 v 9:24 | Občan |  Vlastní tvorba
Jedna z mých kratších povídek o tom, že na počátku je až bohémská touha udělat něco pro druhé, která se ovšem při realizaci lehce může změnit ve váš prospěch a i vy tak trochu nechtěně přispějete k tomu, že pohled na původní libý záměr bude poněkud deformován. Na druhou stranu, udržovat pitný režim je cílem většiny lidí.


Pitný režim

Jedno srpnové odpoledne po návratu ze zaměstnání,se Jaroslav rozhodl učinit rozhodnutí.Jako otec rodiny měl všechny předpoklady k tomu,získat právě teď její náklonnost. Né,že by mu manželka s dětmi nebyli nakloněni,ale vycítil,že má příležitost ukázat,na které místo svého hodnotového žebříčku řadí právě ji.Bylo důležité si to zase jednou u své manželky vyžehlit.Hlavně smazat prohřešek z minulého týdne.I když podle něj to byla jen taková malá pracovní oslavička.Je pravda,že se dva dny neukázal doma,ale to pro něj nebyl důvod k tomu,aby ho Marie takhle plísnila svými mravnostními zákony.
Vše si v klidu promyslel a po chvíli měl připraven dokonalý plán.Trochu primitivní,ale vzhledem k současné situaci nadmíru efektivní.Byl na něj právem hrdý.Došlo mu,že byl dosud tak trochu egoista a měl by s tím něco udělat.
Po večeři nastala pravá chvíle k přednesení plánu rodině.Odkašlal si, jako by chtěl pronést přípitek.Na ostatní tím zapůsobil trochu legračně.Marie pohrdavě kroutila hlavou a děti nechápavě pohlédli na otce…co že to má znamenat.
"Vážená rodino,"pronesl se stoickým klidem.Nato se Jirka s Martinem zvedli od stolu a odešli do svého pokoje.No co jsou to děti.Pomyslel si a upřel zrak na Marii,která stále nechápala.
"Co bys řekla tomu,kdybychom si zítra všichni společně někam vyrazili…třeba do Zoo."Marie se pevně usadila na kuchyňské židli a chvíli ji trvalo než byla schopna zareagovat na jeho návrh.
"No…nevím"chvíli se rozmýšlela.Nakonec přece jen souhlasila."To je skvělý nápad,"vyhrkla s nadšením.Vstala a šla tu radostnou novinu říct dětem.Tak a je to v suchu.Mnul si Jaroslav spokojeně ruce.
Ráno po vydatné snídani,velmi vydatné,neboť jak řekl Jaroslav:Čeká nás dlouhý den plný zábavy… dobrodružství a na jídlo nezbude moc času ,společně vykročili vstříc slibovanému dobrodružství.
Cesta nebyla moc příjemná.Jaroslav měl pocit jako by všichni ti cestující v autobuse dostali stejný nápad jako on.Můj plán je přece originální…to není možné…zapochyboval trochu naivně nad svým záměrem.
Konečně dorazil přeplněný autobus na místo.Otevřely se dveře a rázem bylo místa dost až na to,že nebyl skoro nikdo,kdo by je obsadil.Nedala se ani přehlédnout fronta,tvořící se u pokladen zoologické zahrady.Její délka dávala najevo,že návštěva se zřejmě vyplatí a bude stát za to.
Po zhruba třicetiminutovém čekání v davu lidí Jaroslav vykřikl."Vzhůru za dobrodružstvím!"Stal se totiž čerstvým majitelem čtyř vstupenek a dokonale tak zvládl situaci.Pár lidí kolem si zřejmě myslelo,že to bude tím horkem a nevěnovalo mu dál pozornost.
Rozsáhlé ptačí voliéry byly první zastávkou na cestě za poznáním.Jirka si se svým mladším bratrem znuděně prohlíželi přiospalé dravce a ostatní exoty,smířené se svým osudem.
"Tady nic není.Tak už pojďme,"žadonili oba kluci.
"Dobře,dobře ať je po vašem.Jdeme,"nechal se Jaroslav nakonec obměkčit.Nápis vyrytý na dřevěné destičce,připomínající svým tvarem ukazatel směru jízdy,byl pro Jirku s Martinem teprve to správné slovo.Tak si to alespoň myslel Jaroslav.Nevšiml si totiž druhé,leč pro jeho syny podstatné věci.Pod úchvatnou šipkou s nápisem -pavilon šelem- visela druhá.Ne už tak lákavá,ale pro kluky zřejmě ta pravá.Občerstvení to bylo to pravé slovo.
Chvíli sledoval prosebné pohledy svých synů a neodpustil si poznámku."Tak pro tohle jsme sem přece nejeli!"
"Alespoň něco,"nedali se hoši odbýt.
"Něco jim kup"přidala se Marie na jejich stranu.Nezbylo než se podřídit většině.Vzápětí si už Jirka s Martinem pochutnávali na zmrzlině a celá zahrada jim mohla být ukradená.
Po návštěvě pavilonu šelem,zamířili všichni k výběhu takzvaných kopytníků.Na rozsáhlém pozemku se prohánělo snad všechno co má kopyta a rohy.Návštěvníci krmili jako o závod.Hlavně děti byly u vytržení z toho jakou mají ta zvířátka radost.
"Tati něco k jídlu,"prosili Jirka s Martinem.
"Tak dost!"okřikl je výhružným hlasem Jaroslav."To jste mohli jít rovnou na hamburgery a ne do Zoo,"rozhodil rukama a byl trochu zklamán nezájmem obou chlapců.
"Ale Jardo…kluci nechtějí jídlo pro sebe,podívej se kolem.Každý krmí jen oni nemají čím,"uvedla Marie věc na pravou míru.
"No proto,"dodal suše Jaroslav a slíbil,že něco sežene."Myslím,že nedaleko jsem zahlédl stánek s krmením pro tu vaši spárkatou,"zavtipkoval.
Stánek skýtající krmení byl opravdu na svém místě.Původ a účel zboží mu na první pohled nebyl moc jasný.Zakoupil dva balíčky.Obsah mu svým tvarem připomínal spíš bouchací kuličky s prošlou záruční lhůtou.V tom ucítil něčí ruku na svém rameni.Polekaně sebou cukl a když otočil hlavu na chvíli znejistěl.
"Jak se máš.Tebe bych tady nečekal,"vybafl na něj Michal.Konečně mu to došlo.Byl to přece on,jeho nejlepší kamarád z dětství.Neviděl ho snad deset let.Chvíli mu trvalo než se zmohl na nějakou odpověď.
"No to snad…"neskrýval své překvapení."To snad není pravda."Byl očividně rád,že potkal právě jeho.
"To musíme zapít,"pronesl Michal obligátní větu,hledající záminku ke smočení hrdla.Jaroslav nebyl proti.Rázem bylo po krmení a poznávaní exotické zvěře.Došlo ke změně jeho plánu.Vydali se společně k blízkému stánku s občerstvením.
"Dvakrát desítku,"poručil Michal muži pokročilého věku a oba usedli k dřevěnému stolku.Byl nejspíš určen podobným štamgastům.Nejen svým značně ulepeným povrchem,ale zároveň tuto představu umocňoval také jakýsi primitivní odpadkový koš spojený tenkým drátem natrvalo s nohou stolu.Trvalo by notnou chvíli spočítat papírové kelímky obsahu výhradně půllitrového,jež ukrývaly jeho poloodhalené útroby.
"Tak popojedem…ne?"navrhl Jaroslav.Michal jako zaměstnanec zoologické zahrady,měl po směně a nebyl důvod proč nabídku nepřijmout.Koš začal s přibývajícím časem nabývat na objemu.Lahodný mok vykonal své.
Jaroslav pohlédl na hodinky a vzpomněl si na účel své cesty."Proboha,vždyť já na ně zapomněl."Michal ho upozornil,že je skoro osm a zahrada bude zavírat."No…teď už je to vlastně jedno,"zapochyboval Jaroslav o tom,že by ho snad jeho rodina mohla očekávat na místě kde se rozloučili,než šel koupit to zatracené žrádlo.
U východu se rozloučili a Jaroslav posilněn nemalou dávkou alkoholu nastoupil do přijíždějícího autobusu.Celou cestu se snažil přemýšlet ,jak tohle vysvětlí Marii.
V přední kapse kalhot nahmatal klíče od bytu a tiše odemkl dveře.Hodiny zavěšené nad zrcadlem v předsíni ukazovaly skoro deset.Pověsil bundu na věšák a v tom ucítil,že má něco v kapse.Vytáhl ten záhadný obsah a odnesl jej do kuchyně na stůl.Byl tak vyčerpán,že si ani nevšiml co to vlastně bylo.Zhasl a potichu se vplížil do ložnice.Neměl vůbec v úmyslu Marii probudit.Spokojeně usínal s představou,že vysvětlování se odkládá alespoň do rána.
Ráno se kupodivu probudil jako první.Alespoň si to myslel.Potichu vyšel z ložnice.Chtěl si uvařit kávu.Vešel do kuchyně a spatřil své dvě ratolesti.
"Dobré ráno tati,"zaznělo dvojhlasně.To,že kluci jsou vzhůru ho ani moc nepřekvapilo.Bylo mu divné,že ho po tom včerejším fiasku vůbec pozdravili.
"Co tak brzy Jirko,"zeptal se staršího.
"Máma šla včera brzy spát a my museli s ní,"odvětil mu Jirka.No tomu se ani nedivím.Pomyslel si Jaroslav.
"Co máte dobrého k snídani?"
"Bylo to na stole.Nejspíš nějaká nová pochoutka,"vyhrkl Jirka.
"A s mlíkem to máme nejraději,"doplnil ho Martin.
Jaroslav pohlédl na prázdný sáček ležící uprostřed stolu a přejel mu mráz po zádech.Až teď mu došlo na čem si to vlastně kluci pochutnávají.No nazdar,tohle jestli zjistí Marie… ?
"Rychle to dojezte,"snažil se zamést všechny stopy.Dopil své ranní kafe s pocitem viny.
S pocitem,že jejich vlastní děti právě zkonzumovaly něco co bylo původně určeno někomu jinému by se Jaroslav dokázal smířit .Ale Marie? Byl si vědom toho ,že měl velké štěstí.Nepotřeboval už žádné další komplikace.Neměl tušení jak tohle dopadne,ale v jednom měl jasno.Svůj pitný režim musí dodržovat pouze výjimečně na vyhrazených místech a ve společnosti k tomu určené.

Pokud jse povídku dočetli do konce omluvte prosím absenci mezer za interpunkcí v textu. Pro tenhle útvar zcela nepřípustné. Děkuji
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Lucka Lucka | Web | 3. května 2011 v 20:41 | Reagovat

Jako ze života. Jenže u nás je tím, kdo má pořád hlad, tatínek. :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama