
Tak si dávám po ránu svou první cigaretku a pozoruju okolí. Čtvrté patro skýtá dost velký prostor pro sledování. Co nevidím? Nenápadná slečinka se svým miláčkem (myšleno pejskem) to proto aby později nedošlo k záměně za osobu. Pejsek zastavuje a viditelně zaujímá polohu vrhače disku při roztáčení svého těla. Panička se nenápadně rozhlíží po okolí a po zjištění, že je vzduch čistý dává , zřejmě jaksi telepaticky, příkaz k dokončení akce. A je to tady... bum...bum. Pejsek se usměje a září štěstím. Madam trhne vodítkem a bez rozmýšlení nasazuje krok hodný rychlochodce před cílovou páskou. Po pár metrech zvolní a očividně si oddychne. "Teď už mi nic nedokážou" ulevuje si (pouze duševně samozřejmě). Típnu svou první cigaretu a mám nutkání pozdravit pejska. Ale co, stejně by mi nerozuměl. A jeho majitelce bych měl vlastně poděkovat, že nám pod balkóny zanechala památku pro příští generace. Za pár set nebo tisíc let možná někdo narazí právě na toho "našeho" trilobita a získá svědectví o životě minulých generací. Madam děkuji Vám, že jste pozvedla historii zase o kousek výš.


To znám!!!